Antoš Horsák

*1891 +1972

 

Narodil se v Kunovicích v rodině drobného zemědělce. Studoval na gymnáziu v Uh. Hradišti, po maturitě se stal posluchačem teologické fakulty v Olomouci. Studie musel v důsledku I. svět. vály přerušit. Jako rakousko-uherský voják prošel bojišti v Polsku a Itálii. Po válce se už na studie v Olomouci nevrátil. V roce 1919 se stal zaměstnancem ČSD, po třicet let sloužil jako výpravčí na nádraží ve Starém Městě. Stal se vrchním inspektorem. V době okupace byl zapojen do odboje, spolupracoval s parašutistickou skupinou CARBON řízené z Anglie. V roce 1949 byl zatčen a odsouzen za velezradu k 12 letům vězení a státě majetku. V roce 1956 byl amnestován. Jako pětašedesátiletý se s podlomeným zdravím vrátil do Kunovic. Aby si přilepšil svou špatnou finanční situaci, pomáhal jako brigádník-kopáč při archeologických výzkumech ve Starém Městě a Sadech (Derfli). Zemřel v roce 1972 a pohřben je v Kunovicích.

Již na gymnaziálních studiích projevoval zájem o historii, speciálně o dějiny Velké Moravy, což ho nakonec vedlo k archeologii. Po I. světové válce se podílel na obnovení archeologického spolku Starý Velehrad, kde se seznámil s Vilémem Hrubým, Antonínem Zelnitiem, Karlem Hanákem P. Tomášem Lopraisem a dalšími archeology a historiky na Moravě. Účastnil se vykopávek ve Spytihněvi, Starém Městě, a jinde. Na vlastní náklady prováděl na začátku německé okupace výzkumy v Derfli. Později spolupracoval s V. Hrubým na výzkumech ve Zlechově, v Sadech (na sadské výšině). Jeho jazykové znalosti mu dovolily studovat dobu Velké Moravy v archivech ve Vídni, Salcburku a Římě. Ovládal několik jazyků:

aktivně němčinu, ruštinu a srbochorvatštinu, z níž překládal také poezii, prózu i divadelní hry. Na kunovském katastru nalezl a popsal řadu pravěkých sídlišť. V časopisech a sbornících publikoval odborné články o svých archeologických nálezech z Kunovic, jejich okolí i celého středního Pomoraví. Jeho stěžejním dílem, které neprošlo cenzurou, je historická studie Uherskohradišťsko v otázce velehradské, dodnes uchovaná v rukopisu.

V roce 1936 – 38 se stal členem výstavního výboru pro výstavu Slovácka v sekci národopisné. Byl zakladatelem a dlouholetým předsedou Česko –Jugoslávské ligy, která měla sídlo v Uherském Hradišti, jejímž cílem bylo propagovat jugoslávskou kulturu. Jeho význam přesahuje hranice našeho regionu v překladatelství i amatérském archeologickém bádání.

 

 

Fanek Jilík

*1914 +1994

Jilík

Narodil se v Kunovicích, od svých školních let projevoval zájem o výtvarné umění. Rodiče však pokládali „kumšt“ za nejisté živobytí a nevyhověli přání jeho učitele Domina Černého dát chlapce na výtvarná studia. Zvítězil kompromis a tak mu bylo dopřáno povolání, ve kterém mohl své výtvarné umění uplatnit. Vyučil se knihvazačem ve slavné Odborné škole knihvazačské v Uherském Hradišti, kterou založil a vedl akademický malíř Ruda Kubíček. Grafická studia si posléze doplnil v Praze na grafické škole a obsáhl tak profesi nejen řemeslně. Byl uměleckým knihvazačem, jehož knižní vazby nalezly své místo v bibliotékách vysokých škol, či ve výstavních síních. Pracoval i na restauraci vazeb vzácných starých rukopisů a knih. Po vyučení prošel několika knihvazačskými dílnami v Čechách i na Slovensku, za války pracoval v Lipsku. Koncem války zakotvil v Praze, kde se také oženil. Byl ve svobodném povolání, začal literárně tvořit. Stal se spolupracovníkem redakcí novin a pracoval pro Syndikát československých spisovatelů. Svého času byl i tajemníkem básníka Františka Halase. V Praze se seznámil s mnoha osobnostmi literárního světa.  

Fanek Jilík zahájil svou literární činnost v Praze, kde v roce 1945 vydal sbírku básní z Moravěnky, jíž uvítal znovunabytou svobodu. Po návratu do Kunovic vydal povídkovou knížku Děcka(1948), v níž zobrazuje dětství v Kunovicích. Také jím další vydaná knížka Bosá léta(1960) je románem s dětskou tématikou. Humoristický román Komu se zelení byl vydáván na pokračování v r. 1967 ve Slovácké jiskře. Autor se ještě dožil jeho knižního vydání v roce 1992. V románě hesla na vratech (1969) literární formou ztvárnil období kolektivizace a združstevňování zemědělství na vesnici. Tento román posloužil režisérovi Antonínovi Kachlíkovi jako námět k filmu O moravské zemi (1978). Jeho knižní tvorbu uzavřela v roce 1984 sbírka básní Roky vydaná vlastním nákladem. Náměty pro všechny jeho prozaické a románové práce nacházel v rodné obci a většina jeho hrdinů jsou konkrétní osoby ať děti, nebo dospělí Kunovjané. Od svého návratu z Prahy pracoval ve slováckém krúžku Kunovjan, kde zastával delší dobu funkci jednatele. Byl dlouholetým členem poradního sboru pro lidovou píseň a tanec při OKS v Uherském Hradišti a členem redakční rady časopisu Malovaný kraj, v němž publikoval povídky, drobné národopisné obrázky a studie.od poloviny padesátých let 20. století se podílel na činnosti Osvětové besedy, na znovuzaložení místní organizace Českého svazu zahrádkářů a ovocnářů, aktivně se účastnil příprav a organizačního zajištění folklorních slavností v Kunovicích (fašank, dožínky, hody).

Byl výraznou osobností kulturního života našeho regionu.   

 

 

František Kretz

*1859 +1929

Kretz

Narodil se v Blansku, pocházel z učitelské rodiny. Studoval v Brně na gymnáziu, kde mu také byl učitelem národopisec František Bartoš. Vystudoval učitelský ústav a začal učit nejdříve v Blansku, kde se seznámil s archeologem, paleontologem a sběratelem, lékařem Jindřichem Wankelem, který mu byl vzorem pro sběratelskou činnost. Později působil na školách v Jedovnici, Letovicích, Žalkovicích na Hané, Osové Bitýšce a dalších místech. Od roku 1889 učil na Uherskohradišťsku – ve Starém Městě, Mistřicích a v Kunovicích, kde opakovaně působil v letech 1892 – 1898. Ukončil svou učitelskou činnost a realizoval se jako skvělý varhaník a učitel hudby. Od devadesátých let 19. Století se trvale vrátil na Hradišťsko. Stal se redaktorem Slováckých novin. Svoji činnost zaměřil na sběratelství a od založení Slováckého muzea v Uh. Hradišti r. 1914 až do své smrti působil jako kustod národopisných sbírek a jeho první ředitel.    

V Kunovicích nezůstaly jeho umělecké a sběratelské zájmy bez povšimnutí, neboť pro svůj zájem dokázal nadchnout své žáky i širší veřejnost. Přínosem pro jeho sběry bylo jeho přátelství s kunovskými handrláky, které navštěvoval a díky nim získal řadu předmětů darem nebo nákupem. Jeho snahou bylo sesbírat všechny varianty krojových výšivek i krajek ze Slovácka. Systematicky je třídil podle ornamentů. Pozornost věnoval i sběru keramiky, ale všímal si i drobných předmětů lidové výtvarnosti. Zajímal se o lidovou píseň a hudbu. Soustředil se na výtvarné umění, propagoval tvorbu Joži Úprky, Cyrila Mandela a dalších malířů na Slovácku. Jeho zásluhou vznikla umělecká skupina českých malířů v čele s J. Úprkou. Právě pro něj získal Kretz mecenáše – Josefa Abrháma, majitele cihelny, u kterého měl Úprka na počátku své kariéry ateliér.seznámil se s řadou osobností – prof. Josefem Klvaňou, Aloisem Kalvodou, Leošem Janáčkem a dalšími. Stýkal se s umělci a bohémy, kteří si říkali republikáni ze Suchovské republiky. Na cestách doprovázel řadu významných zahraničních návštěv, např. sochaře Augusta Rodina, či německého fotografa Erwina Rauppa. Stal se významnou osobností kulturního, společenského i politického života.  

 

 

Jan Habarta

*1919 +1989

Habarta A  Habarta B 

Jan Habarta se narodil v Kunovicích v rodině skromných poměrů. Po skončení základní školní docházky, jako patnáctiletý pracoval nějaký čas v Abrhámově cihelně. Rodině Abrhámů byl blízký a udržoval s ní trvalý kontakt. V letech 1935 až 1938 se vyučil kameníkem a pracoval u firmy Píštěk v Uherském Hradišti. V letech 1938 až 1945 studoval na škole umění ve Zlíně, obor kamenosochařství. Po válce působil na škole jako aspirant a asistent, vedl praktickou výuku v dílnách. Zaujala ho osobnost jeho učitele Vincence Makovského, po kterém v roce 1949 převzal sochařský obor. Škola byla v roce 1951 pod názvem Střední umělecko – průmyslová škola přemístěna do Uherského Hradiště, kde působil jako vedoucí kamenosochařského oboru až do roku 1980, kdy odešel do důchodu. Vychoval řadu mladých výtvarníků i budoucích umělců. Angažoval se ve Svazu českých výtvarných umělců a stal se nositelem řady vyznamenání. V roce 1985 byl akademický sochař Jan Habarta poctěn titulem národního umělce. Zastával několik funkcí v občanském i politickém životě našeho kraje.

Zabýval se monumentální plastikou. Nacházejí se na mnoha místech Moravy i celé republiky. Vedle zakázek politicky motivovaných vytvořil řadu děl, která jsou poetickým vyznáním, byla motivována vlídností Slovácka a inspirována rodným krajem a folklórem. K jeho větším a významnějším dílům patří Fontána na náměstí v Mělníku (1939), Pískající chlapec(1946), Rudoarmějec pro památník v Kunovicích (1946), pomník padlým v boji proti fašismu Nepokořeni (1950), pomník padlým II. světové války v Luhačovicích (1973), památník osvobození v Uh. Hradišti (1956) a ve Starém Městě (1973, Slovácký hudec před Klubem kultury v Uh. Hradišti (1978) a další. Vedle toho vytvořil řadu portrétů – malíře Vladimíra Hrocha (1955), podobiznu Jana (1958), portrét Čtenářka (1950)… Zabýval se také myšlenkou ztvárnit sochu či sousoší odlitou do bronzu- kunovské jízdy králů – chlapce na koni. Přestože vytvořil několik skic, musel však od realizace z finančních důvodů upustit. Stal se významnou osobností v oboru výtvarného sochařského umění.

 

 

Josef Abrhám

*1863 +1926

 

Majitel kunovické cihelny pocházel z malé vesnice Javory ve východních Čechách, v roce 1898 koupil v Kunovicích cihelnu s domkem. Nový podnikatel si s sebou přivezl zkušený personál, který se vyznal jak ve výrobě, tak ve finančním vedení podniku. Cihelna již před   první světovou válkou prosperovala a proto mohla být již v letech 1907- 1911 zbudována nová kruhová pec, později i strojovna.

V roce 1922 zbudoval úzkokolejnou trať, po které se na kunovické nádraží vozilycihly a střešní tašky a dováželo se uhlí pro potřebu cihelny. Ve třicátých letech 20. století činila denní výroba cihelny padesát tisíc kusů.

Význam Josefa Abrháma pro Kunovice spočívá nejen v tom, že byl úspěšným podnikatelem, který dal lidem práci, ale rovněž proto, že cihelna byla prvním průmyslovým podnikem v Kunovicích. Vedle toho byl významným mecenášem, který finančně i jinak podporoval mladé talentované umělce. Získal kolem sebe vlivné osoby, jako byl František Kretz, profesor František Jilík, ale i hradišťského starostu Josefa Stancla a především celou plejádu umělců. První atelier Joži Úprky byl právě byl právě u něj doma. Scházeli se zde i další umělci – malíři Antoš Frolka, Cyril Mandel, ale i sochař Franta Úprka. Láska ke kumštu se přenesla i na jeho syna Josefa, pokračovatele v cihlářské výrobě a mecenáše Jana Habarty. Ovlivnila i vnuka Josefa, známého herce, který vytvořil celou řadu vynikajících a oblíbených divadelních a filmových postav.

 

 

Mudr. Cyril Gála

*1895 +1970

 

Cyril Gála se narodil v Kunovicích. Byl nejmladším ze sedmi dětí v rodině drobného zemědělce – chalupníka. Otec se snažil umožnit svým dětem studia (tři ze čtyř synů se stali lékaři) – starší bratr Antonín si na studia přivydělával šitím krojů a příležitostnou hrou v místní dechovce. Po promoci působil jako oční lékař a později jako rektor v Bratislavě.

Cyril studoval úspěšně na hradišťském gymnáziu, ve studentském orchestru hrál na kontrabas. Maturoval v r. 1915. I. světovou válku prožil na frontě. Medicínu studoval na Karlově univerzitě v Praze, promoval v Brně v r. 1924. Působil jako asistent na anatomii, v patologickém ústavu, na chirurgickém oddělení. Svou porodnicko-gynekologickou kariéru zahájil u prof. Ostrčila v Brně a poté v Praze jako externista a operační elév. V roce 1930 se stal ředitelem Státního ústavu pro vzdělání a výcvik porodních asistentek v Pardubicích a také

primářem porodnicko-gynekologického oddělení. V roce 1931 se habilitoval a stal se docentem. V roce 1935 se s dětským lékařem prof. Brdlíkem zasloužil o výstavbu kojeneckého oddělení v Pardubicích, jež se stalo se službou pediatra a samostatného personálu prvním ústavem tohoto druhu v Čechách.

Počátkem roku 1938 byl jmenován doc. Dr. Cyril Gála mimořádným profesorem porodnictví a gynekologie. Vypracoval vlastní návrhy na výstavbu nového porodnicko- gynekologického ústavu, který byl v roce 1952 dokončen jako nejmodernější v té době. Prof.Gála při svém budovatelském úsilí pracoval jako lékař a badatel, učitel porodních asistentek a ústavních lékařů, jako propagátor nových snah ve svém oboru. Usiloval o provádění porodů v ústavech a rozšiřoval preventivní hlediska v medicíně. Do roku 1956 publikoval na osmdesát odborných a vědeckých prací, z nichž ke stěžejním patří např. Nauka o mateřství, Endokrinologie placenty, a mimo řadu dalších vydal i knihu České lidové pověry a pranostiky o ženách a porodnictví (1940), k níž většinu podkladů čerpal v Kunovicích a okolí. Byl příkladem pro lékařskou veřejnost a řídil se zásadou, kterou vštěpoval i svým žákům:“ Zvídavý člověk se poučí vždy a všude. Rozum je třeba rozvíjet a cit zušlechťovat a přitom stále usilovat o harmonii mezi oběma.“

 

 

Mvdr. Fabián Fornůsek

*1890 +1972

 

Narodil se v Kunovicích. Po ukončení povinné školní docházky v letech 1907 až 1911 studoval na hradišťském gymnáziu. Po maturitě se stal posluchačem na vysoké veterinární škole ve Vídni. Studia musel přerušit v důsledku I. světové války. Narukoval a sloužil jako vojenský veterinář. V letech 1917 až 1918 dálkově dokončil studia. V letech 1918 až 1920 pracoval jako veterinář v Polsku. Po roce 1920 nastoupil v Hodoníně, pak nastoupil do praxe obvodního veterináře pro Kunovice, Míkovice, Podolí a Vésky. Tuto praxi zastával až do odchodu do důchodu.

Po celý život byl Fabián Fornůsek aktivním organizátorem kulturního a společenského života v Kunovicích. Od svých dorosteneckých let pracoval v místním Sokole, jeden čas jako jednatel. Ve svých patnácti letech patnácti letech nacvičil pod hlavičkou Sokola ochotnické divadlo, které také režíroval a v této činnosti pokračoval až do r. 1949.

V první polovině třicátých let 20. stol. sdružoval kolem sebe skupinu muzikantů z Kunovic a

Uherského Hradiště, se kterými hrával v hudecké muzice (prim, kontry, basa, obligát). Příležitostně hrával na sokolském hřišti,(veřejná cvičení, dožínky, hody, šibřinky a další), pořádanými jednotou Sokola, Omladinou, nebo agrárníky. Organizoval, upravil a nacvičil Kunovskú svaťbu, kterou Kunovjané předvedli také na výstavě Slovácka v roce 1937,ale i se Slováckým krúžkem v Kunovicích o dožínkách v roce 1945.Právě on zaregistroval na Okresním úřadě v Uherském Hradišti spolek Slovácký krúžek Kunovjan. Spolek byl následně rozpuštěn okupačními úřady. Krúžek svou činnost v plném rozsahu obnovil v roce 1945,kdy se stal spoluorganizátorem a pořadatelem prvních poválečných okresních dožínek. Založil také cimbálovou muziku a nacvičoval slovácké tance vrtěná, sedlcké, hucké, jatelinka i v okolních vesnicích – Míkovicích a Véskách. Zemřel v roce 1972, pohřben je v Kunovicích.

Byl bezpochyby jedním z hlavních organizátorů a propagátorů lidové kultury v Kunovicích a zasloužil se o její uchování.

 

 

P.František Snopek

*1853 +1921

 

 Narodil se v Kunovicích, studoval na německém gymnáziu v Uh. Hradišti

  • Odmaturoval a stal se studentem bohoslovecké fakulty v Olomouci. V semináři se zaměřil na studium církevních dějin. 
  • Devátého července přijal novokněžské svěcení na Velehradě. Primiční slavnost konaná ve velehradském chrámu se stala velkou cyrilometodějskou slavností. Požehnání své matky přijal primiciant v kapli Cyrilice, odkud byl průvodem veden do baziliky za hojné účasti Kunovjanů a kunovických družiček. Působil jako kaplan v několika farnostech. 

Msgre František Snopek byl v roce 1897 jmenován arcibiskupským archivářem. Papežem byl jmenován papežským komořím v hodnosti monsignora a Theologickou fakultou v Olomouci mu byl udělen čestný doktorát. Působil v Kroměříži, kde taky zemřel.

Po celých čtyřicet let se věnoval životu a misijnímu působení svatých Cyrila a Metoděje na Velké Moravě z pohledu církevních dějin. Přednášel a publikoval řadu studií s touto tematikou. Jeho odkaz přesahuje rámec naší vlasti.

 

 

PhDr. Vilém Hrubý DrSc.

*1912 +1985

Hrubý

 Narodil se v Říkovicích na Hané v rodině zaměstnance ČSD, ale své mládí prožil v Uh. Hradišti. Jeho rod měl původ v Kunovicích, pocházel z Hrubých, přezdívaných Mošků.

Působil na Slovácku jako učitel, nejdříve na školách obecných, později měšťanských: Sušice, Spytihněv, Staré Město, Uh. Hradiště a Kunovice. Projevoval zájem o archeologii, již od roku 1932 se jí začal zabývat intenzivně. V roce 1941 byl uvolněn pro muzejní práce, stal se profesionálem. Promoval v roce 1951 na brněnské Univerzitě J. E. Purkyně, kde se v roce v roce 1957 úspěšně habilitoval na obor prehistorie a slovanské archeologie. V roce 1969 se stává řádným univerzitním profesorem. Byl přední osobností v bádání historie prvního státu západních Slovanů, dokázal, že Staré Město u Uh. Hradiště je významným, ne-li hlavním centrem Velké Moravy.

V době své učitelské praxe začal rozsáhlým povrchovým sběrem v Nedakonicích a pokračoval v  Polešovicích, Spytihněvi a dále na území středního Pomoraví . V té době se stal členem spolku Starý Velehrad, který měl sídlo ve Starém Městě. V roce 1941 instaloval archeologické sbírky v muzeu J. A. Komenského v Uh. Brodě, spolupracoval na výzkumu slovanských mohyl v Hlubočku u Míkovic. V letech 1942 až 1945 vypracoval inventář archeologických sbírek Slováckého muzea v Uh. Hradišti,obsahující na 15 tisíc evidovaných předmětů. Tuto sbírku obohatil o vlastní sběry a zvýšil ji na 22 tisíce. Objevil ve středním Pomoraví více než 420 nových archeologických nalezišť, zvláště ve Starém Městě, v Uh. Hradišti a Sadech (Derfli) jich prozkoumal na 5 tisíc. Velkomoravské hroby, sídlištní objekty, zhodnotil 300 tisíc nálezů. Objevil do té doby téměř neznámou slovanskou kulturu. V. Hrubý spolupracoval též s Antošem Horsákem, přítelem, se kterým se znal od poloviny třicátých let minulého století.

 

 

Prof. František Jilík

*1887 +1960

František Jilík001

  

Pocházel z rodiny domkaře a povozníka Františka Jilíka z Míkovic, který se po svatbě s Kunovjankou Annou Hráčkovou v roce 1884 usadil v Kunovicích. Jejich první syn František se narodil v roce 1887. Maturoval na klasickém gymnáziu v Uh. Hradišti, jako student se zapojoval do kulturního dění ve své obci. Po maturitě vystudoval Karlovu univerzitu v Praze, kterou dokončil až po I. svět. válce. V letech 1919 až 1939 učil na hradišťském gymnáziu, v době okupace na státním reálném gymnáziu v Hodoníně. V letech 1945 až 1948 se už jako důchodce vrátil do Uh. Hradiště, kde vyučoval až do roku 1956.

Byl činný v mnoha kulturních organizacích, mimo jiné ve Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně. O malířích, národopisu a krojích publikoval řadu statí a článků v novinách, muzejních i katalozích. Byl členem hradišťské odbočky Bibliofilů, od roku 1919 členem Národopisné a muzejní společnosti. Od roku 1936 působil jako konzervátor Státního památkového úřadu v Brně pro okres Uh. Hradiště. Byl celoživotně svázán s činností Slováckého muzea, kde v letech 1929 až 1956 vykonával funkci kustoda národopisného oddělení. Stal se významnou kulturní osobností našeho regionu.  

 

 

Štěpán Potomák

*1898 +1969

 

Narodil se v Popovicích na gruntu a vyrůstal s osmi sourozenci. Na utváření jeho osobnosti měla vliv jeho matka. Vyšívačka, lidová švadlena a znalkyně lidového kroje, která zhotovovala krojové části a radila ženám v  oblékání a úvazu šátků nejen v Popovicích, ale i v okolí. Děd Štěpán a poté jeho bratr Jan byli po dlouhou dobu starosty obce. Štěpán se vyučil pekařem a toto řemeslo provozoval až do odchodu do důchodu. Už v polovině dvacátých let 20. stol. začal sbírat nejprve výšivky a krojové součástky z kunovské oblasti. Sledoval především věřící jedné farnosti – z Kunovic, Míkovic, Vések, Podolí, Popovic a Derfle, kteří se dříve setkávali při bohoslužbách v Derfli. Svou pozornost zaměřoval na sběr starých mizejících krojových součástí, které začal kompletovat. Řadu doplňků také sám zhotovoval – např. vonice rekrutům. Kolem roku 1930 se začal zabývat myšlenkou své sběry vystavovat širší veřejnosti. Oděvy shromažďoval, ukládal do krabic, ale také zapůjčoval k rodinným i výročním svátkům a slavnostem.  

Svou sběratelskou vášní na sebe upozornil i odborníky – prof. F. Jilíka, A. Horsáka dr. F. Fornůska, dr. Rutteho, prof. A. Václavíka především v době konání Výstavy Slovácka v roce 1937. Sám organizoval různé slavnosti, půjčoval kroje pro církevní a světské příležitosti pro slavnosti i pro slavnosti ve Strážnici. Dokonce i pro amatérská divadla do Kunovic, Polešovic, ale i do Uh. Hradiště. V roce 1957 postavil na dvoře svého domu objekt podle svých představ, nazval jej popovským památníkem a v něm formou expozice umístil své sběry. Současně rodina dodržovala staré rodinné zvyky a když někdo přišel na návštěvu, nabídl hostům chléb a sůl. Když načínal novou „ štrycli,“ nožem ji třemi křížky požehnal a pronesl: „dopřej nám Pane Bože chleba vezdejšího, ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. “ Mezi lidem v obci a okolí požíval značné vážnosti. Není pochyb, že jeho popovické muzeum lidového kroje nemá v okolí obdoby. Je ojedinělou rodinnou sbírkou lokálního a regionálního charakteru, která představuje rovněž část kulturního dědictví Kunovic.

 

 

Zdena Ančík

*1900 + 1972

 Ančík

Zdenek Ančík se narodil v Kunovicích. Jejich rod pocházel z Čech, usadili se však zde. Jeho otec vlastnil statek v Kunovicích na Rynku, v místech na Miklíkovém – pumpařovém a zastával funkci tajemníka Obecního úřadu v Kunovicích. Zdenek studoval na hradišťském gymnáziu, kde projevoval zájem o češtinu a literární práci za podpory jeho profesora Františka Jilíka. Chtěl se stát novinářem a publicistou, proto pokračoval ve studiích na pražské Karlově univerzitě. To rozhodlo o jeho profesi, novinářem a publicistou zůstal po celý život.

Na svých pražských studiích se zapojil do radikálního studentského hnutí. Stal se jedním ze zakladatelů satirického časopisu TRN. Od roku 1928 pracoval jako redaktor Rudého Práva a přispíval i do jiných levicově orientovaných časopisů svými satirickými články. Za okupace působil v zahraničním odboji v Anglii, kde vydával časopis Naše noviny pro příslušníky č.s. jednotek. Po válce pracoval v redakci Dikobrazu a na ministerstvu kultury. Jako literární kritik teoreticky rozebral díla některých českých literátů a novinářů. V časopise Naše noviny publikoval většinou veselé a satirické články ze života našich jednotek v zahraničí, které po válce vyšly knižně pod názvem Naši v Anglii. Zabýval se edičním vydáváním Haškových spisů. Jako znalec Haškova díla publikoval několik haškologických statí. Je autorem básnických sbírek Opojená růže a Svatební kruh.V rukopise zůstala jeho nedokončená práce povídek nesená v duchu humoristických příhod z Kunovic a blízkého okolí.    

 

Jan Hrubý

*1915 + 1942

 

Narodil se 4. března 1915 v Kunovicích č. 3 jako nejmladší syn z osmi dětí. Čtyři děti zemřely ještě malé, zůstal tedy nejstarší Antonín narozen v roce 1902, František narozen v roce 1905, Marie narozená v roce 1910 a nejmladší Jan narozen v roce 1915. Pocházely z rodiny chudých rodičů, jejich otec pracoval jako dělník v místní cihelně a matka byla v domácnosti.

Vzhledem k tomu, že Jan patřil ve škole k nejlepším žákům, doporučovali učitelé rodičům, aby dali syna na studia nebo pro něj alespoň vybrali dobré budoucí zaměstnání. V roce 1929 otec rozhodl, že se půjde učit číšníkem ve Zlíně v restauraci “U Pavelců”. Jan zde v tomto roce na podzim do učení nastoupil, ale jako citlivý chlapec hrubosti svého nadřízeného snášel těžce. Chtěl z učení odejít, ale díky pomoci přátel mohl učení dokončit v sousedním hotelu “Záložna”, kde pak působil jako číšník, později vrchní, až do nástupu vojenské prezenční služby. Z vlastního zájmu a samostudiem se učil německy, anglicky a základům dalších jazyků, pilně četl, žil společenským životem, působila na něj atmosféra Zlína, moderního města, a baťovské myšlenky. Tomáše i Antonína Baťu viděl velmi často, vždyť zlínská radnice byla a je naproti Záložny a T. Baťa byl starosta Zlína. Jan byl v té době spokojeným, dobře situovaným mladým mužem, plným osobních plánů a ideálů, který však nikdy nezapomínal na své rodiče, sourozence a kamarády z Kunovic, kam se pravidelně vracel. Měl rád Slovácko a vše, co k němu patří.

1. října 1937 nastoupil do Trebišova k výkonu základní vojenské prezenční služby, k Hraničářskému praporu 10, později přesunutému do Holešova. S touto jednotkou prožil pohnuté dny května a září 1938, projel s ní pohraniční oblasti, kde měla chránit a bránit republiku. Tady Jan viděl na vlastní oči, co dokázal Hitler a Henlein udělat s německými obyvateli Sudet. Během vojenské služby absolvoval poddůstojnickou školu a k 1. 10. 1938 byl povýšen na svobodníka. 31. března 1939 se zklamaný vrací zpět do Kunovic a vzápětí se hlásí na práci do Německa. Dle jedné verze proto, aby odtud mohl prchnout do Francie nebo Anglie, což by podpořila skutečnost, že si jako pracovní místo vybral přístav Kiel. K realizaci jeho záměru nedošlo, vypukla II. sv. válka a Jan před Vánocemi 1939 přijíždí domů. 2. ledna 1940 se rozloučí s rodinou a předstíraje návrat do Německa odjíždí tajně do Maďarska. Přechod hranice se mu podaří, ale v Maďarsku je zatčen a čeká jej téměř čtyřměsíční pobyt v maďarských věznicích, nejdéle v pevnosti Citadela. Až koncem dubna 1940 se mu při evakuaci vězňů podařilo utéci od slovenských hranic zpět do Budapešti na francouzský konzulát a odtud pak se konečně dostává přes hranice do Jugoslávie a potom známou trasou po železnicích a lodí do Francie. Během cesty poslal do Kunovic dvě zprávy, tu jednu z Řecka: “Zasílám Vám pozdrav ze Soluně, brzy budu ve F.“

4. června je Jan Hrubý prezentován a vtělen do čsl. zahraniční armády v Agde na jihu Francie a za pouhých 9 dní už byl v bojích východně od Paříže. V beznadějné situaci, za stálého napadání německými letadly a obrněnými jednotkami nepřítele ustupovaly čsl. pluky na jih. Jan Hrubý se během francouzského tažení choval vzorně, vždy splnil své povinnosti velitele družstva. Po skončení bojů byl jako jeden z mála navržen na vyznamenání Čsl. válečným křížem 1939 a byl mezi několika vybranými, kterým toto vyznamenání osobně 6. 12. 1940 připnul prezident dr. E. Beneš. To bylo už v Leamingtonu v Anglii, kam zbytky čsl. armády odpluly z Francie po její porážce. Zde je také Jan Hrubý povýšen 28. 10. 1940 na četaře. Na matku a sourozence myslel i daleko od domova. Před Vánocemi 1940 vysílala BBC z Anglie jeho vzkaz: “Zasílám pozdrav do malého domečku s malými okny u kostela.”

Klidný táborový život, zatím co jinde se bojovalo, Jendu neuspokojoval. V červnu 1941 se dobrovolně přihlásil do kurzu parašutistů a v průběhu srpna 1941 až dubna 1942 absolvoval několik výcviků na různých střediscích v Anglii a Skotsku. Po jejich úspěšném ukončení byl 28. dubna 1942 v 1.33 hod. vysazen jako člen skupiny Bioscop severně od Křivoklátu, u statku Požáry. Jeho společníky byli rt. Bohuslav Kouba jako velitel a čet. asp. Josef Bublík.

Skupina měla sabotážní úkoly ve Vsetínské zbrojovce a na železničních tratích Veselí n/M – Vlára a Hranice – Púchov. Bioscop neměl štěstí. Materiál shozený v kontejnerech padl do rukou gestapa, velitel Kouba se před zatčením v Kutné Hoře otrávil, Hrubý s Bublíkem po několika nezdarech na záchytných adresách našli ubytování v Praze u Slavomíry Čechové. Vypravili se rovněž na Moravu, kde jednu noc přespali ve Starém Městě v bývalém hotelu “Vraný” u nádraží. V knize ubytovaných se zde zapsali jako Jan Daněk (Hrubý) a Josef Sedláček (Bublík), což byla jejich krycí jména. Příští den 1. 5. 1942 navštívili dům učitele Cenka v Uh. Hradišti, na něhož se měli rovněž po přistání obrátit. Bohužel, E. Cenek byl už tehdy zatčen, a tak nezbývalo oběma mužům než se vrátit do Prahy, kde byli podřízeni velení npor. A. Opálky, také parašutisty z Anglie. Od S. Čechové byli přesunuti 11. 6. 1942 do Dejvic k paní Sahánkové. Zde oba prožili den atentátu na Heydricha a následující noc, kdy při prohlídce domu unikli jen o vlásek zatčení. Na atentátu neměli účast, Opálka jim zakázal jakoukoliv aktivitu, měli pro něj zůstat zálohou k dalším akcím.

Stejně jako Opálka, Kubiš, Gabčík, Švarc a Valčík, byli i oni přesunuti do úkrytu v kryptě pod kostelem sv. Cyrila a Metoděje (tehdy sv. Karla Boromejského) v Resslově ulici. Zradou jejich kamaráda K. Čurdy gestapo úkryt vypátralo a ráno 18. června 1942 neprodyšně celé okolí uzavřelo. Po téměř sedmihodinovém boji volili českoslovenští vojáci místo vzdání se smrt vlastní rukou posledním nábojem. Jan Hrubý zemřel v podzemí kostela spolu s Gabčíkem, Valčíkem a Švarcem. Ostatní padli v chrámové lodi nad nimi.

     Jan Hrubý, podplukovník in memoriam, byl vyznamenán dvakrát československým válečným křížem 1939, zlatou hvězdou I. stupně a řádem rudé zástavy.